Vstáváme téměř ještě za tmy. Všude je ticho a hlavní vchod chaty je zamčený. Zkoušíme to jinudy a nakonec se nám podaří projít odemčeným vchodem na terasu. Konzumujeme snídani a s úžasem hledíme na východ slunce. Tady na horách je to jiné než v nížině.
Loučíme se s Rifugiem a postupně se noříme dolů do údolí a jeho chladného stínu.
Ač se jedná o „pouhý“ sestup, tak je docela náročný, místy jsou ocelové stupy a lana. Jsem rád, že jdeme touto cestou dolů a ne opačně.
Místo dohodnutého setkání s ostatními je na rozcestí nedaleko jedné skalní jeskyně. Jak s pobavením následně zjišťujeme, tak zbytek skupiny tuto jeskyni pojmenoval Bivacco Stecho. Zde musím ex post doplnit, co následovalo dál: tento POI (point of interest = bod zájmu) nikde na mapách nebyl. Po návratu domů jsem jej zkusil založit do Google Maps. Po nějakém čase se tam začal opravdu zobrazovat. S odstupem asi pěti let jsem zjistil, že se tento bod zobrazuje i na Mapy.cz. No není to krásné?
Nedaleko jeskyně pak objevujeme i nefalšovanou alpskou protěž. Vzácná rostlina, která se stala symbolem různých horských svazů a spolků (jako je třeba Alpenverein). Jen to oficiální české pojmenování je nějaké divné: „plesnivec alpský“.
Než sestoupíme zpět do Gares, tak si ještě užíváme výhledů.
K autu už je to jen pár set metrů, míjíme restauraci Capanna Cima Comelle a záhy zjišťujeme, že nám schází Mirek. „Hedonista“ si nemohl odepřít pravou italskou kávičku.