Po náročném přesunu na Island jsme se dobře vyspali. Nálada se nám rychle zlepšuje – Syslovi je lépe a navíc nás čeká snídaně připravená paní domácí. Menu je hodně podobné běžné kontinentální snídani. Pečivo, spousta druhů sýrů a marmelád, džus, káva, prostě úplně jako doma. Během rozhovoru zjišťujeme, že paní Julia je původem ze Švýcarska a tento guesthouse zprovoznila teprve nedávno. Celý rok se stará o hosty, jen v listopadu má zavřeno, kdy odlétá do svého domoviny za svou rodinou.
Hned z kraje se nás ptá, zda by nám nevadilo, kdyby společně s námi snídala i slepice. Nám to samozřejmě nevadí, tak jsme poprvé v životě měli u jídla tuto společnost.
Pak už jen zabalit a vyrazit za naším dnešním cílem: Landmannalaugar.
Ještě chvíli si užíváme asfaltový povrch a po odbočení na silnici 208 nás čeká už jen všudypřítomná šotolina. Společně s tím vnímáme i místní krajinu, která je plná černé sopečné vyvřeliny, která postupně vlivem podnebí eroduje a rozpadá se na ostrý písek. V tom jsou chaoticky poházené kameny, tak jak je před staletími mnohé vulkány vyvrhovaly.
Tesně před příjezdem do kempu v Landmannalaugar nás čekají první dva brody. První byl jen tak na zahřátí. Nad druhým už jsme se trochu rozmýšleli a pak vyrazili. Nakonec se podívejte sami, jak to vypadalo …
Landmannalaugar česky znamená něco jako „země bazénů pro lidi“, což vyjadřuje prostý fakt, že v oblasti jsou horké prameny a lidé je využívají k vytvoření přírodních nebo umělých nádrží, ve který se můžete koupat. Někde zdarma, někde za poplatek. Místní anglický termín je „hot tub“.
V kempu je úplně prázdno a tak si můžeme vybírat. Vzhledem ke kamenitému, tvrdému a ostrému povrhu se poměrně rychle rozhodujeme postavit stan na dřevěném „pódiu“. Zem je natolik tvrdá, že rezignujeme na kolíky a stan připevňujeme pomocí kamenů. Něž to všechno uděláme, tak máme docela zmrzlé ruce.
Jsme ve výšce asi 600 metrů nad mořem. Fučí zde vítr, ale když se pořádně navlékneme, tak to docela jde. Vyrážíme na první plánovanou vycházku – krátký značený okruh, který nás přivádí blíž k Duhovým horám a do míst odkud stále stoupá horká a smradlavá pára. V okolním vzduchu je s různou intenzitou cítit H2S (sirovodík). Místy je na zemi vidět žlutý sirný povlak.
Je zataženo a tak barvy Duhových hor nevystoupí dostatečně. Ale i tak je v dálce vidět barevný hřbet jednoho z vrcholů. Kdyby do toho posvítilo sluníčko, barvy by se rozzářily mnohem víc.
Po návratu z pohodové procházky si vaříme večeři a pak se jdeme vyhřát do místní nádrže s teplou vodou. Míchají se zde dva přítoky, takže si každý může najít teplotu, jaká mu vyhovuje. Nakonec se ale všichni stejně stahují do té teplejší části. Strávíme zde hezkou hodinku, ani nevíme jak nám to uteče. Pak už zbývá jen rychle zalézt do stanu a spacáků. Kvůli zimě a větru se stejně venku nedá dlouho sedět. Každý si ještě pro jistotu připravujeme další oblečení, to pro případ zimy. (Dobře jsme udělali, ale stejně nám to nebylo nic platné.)