Je před námi poslední den. V Reykjavíku parkujeme v jedné z menších ulic a vydáváme se na pěší prohlídku. S údivem zjišťuji, že mnohé domy mají fasádu udělanou z obyčejného vlnitého plechu. Když se to natře, tak to vypadá docela zajímavě.
Ve středu města pak narazíme na frontu. Klasickou, nefalšovanou frontu na párek v rohlíku. Skoro máme potřebu se tam z nostalgie také postavit.
Když se vracíme z přístavu, tak mě zaujme zajímavá výloha. Až z fotografie dodatečně zjišťuji, že to byl Kolaportið – jediný islandský bleší trh, který má navíc otevřeno jen o víkendu. Údajně zde prodávají opravdu vše: oblečení, extravagantní brýle, brambory, sušené syrové ryby (harđfiskur) i fermentované žraločí maso (hákarl). No, nevadí, alespoň jsme šli kolem a viděli to.
Jednou z dominant Reykjavíku je Harpa – budova, ve které je koncertní sál a konferenční centrum. Skleněná fasáda vypadá hodně zajímavě. Navíc se barva některých skel mění podle toho, z jakého úhlu se na budovu díváte.
Dalším významným místem je kostel Hallgrímskirkja. Tím, že je na kopci, je zároveň i dobrým orientačním bodem.
Uvnitř jsou varhany, které mají některé z píšťal umístěné vodorovně. Docela zajímavé.
Ještě jeden pohled do kostela.
Cestou po Reykjavíku narazíme ještě na kostel Seltjarnarneskirkja. Asi není tak známý, ale architektonicky je možná zajímavější.
Po nákupu různých islandských nezbytností zbývá ještě trocha času, a tak si děláme vyjížďku k Garðskagi Lighthouse. Je to starý a již nepoužívaný maják.
Už nám zbývá jen dotankovat plnou nádrž, vrátit auto a přesunout se na letiště. Letištní procedury jsou bez problémů a my máme ještě nějaký čas bloumat po duty free obchodech, sedět a hodnotit: byla to vydařená akce, viděli jsme vše, co jsme chtěli – prostě: stálo to za to!
A ještě si dovolím malé shrnutí, kde jsme to vlastně všude byli.
