Ubytování v Brekka Guesthouse bylo v pohodě. Ráno jsou obě okna od pokoje zcela zamlžená, zarosená. Vlhkost z našich věcí se srazila na vnitřní straně ne zcela dobře izolujících oknech. Jak zjistíme později, islanďané si s tepelnou izolací moc starostí nedělají. Přírodních zdrojů tepla je všude tolik, že teplo jako takové je levné a investovat do zateplení se zkrátka nevyplatí.
Během snídaně zjišťujeme, že obsluhující mladík je Čech. Využíváme zjednodušené komunikační situace vyptáváme se, kde můžeme na Islandu koupit alkohol. Běžně prodávané pivo v řetězcích Bónus nebo Krónan má maximálně tak 6° (oproti české desítce či dvanáctce … no, prostě nic moc). „To musíte do obchodu Vínbúðin“, vysvětluje ochotně. Pro jistotu si to nechám raději napsat i na papír. Pak nám ještě vysvětlí, že na cestě do Akureyri je placený tunel, který se dá ale objet delší cestou. Jeho rady následně vděčně využíváme.
První, co mě v Akureyri zaujme jsou semafory. Místo klasického červeného světla mají srdce. Později, v jiném městě, byl k vidění usmívající se smajlík. Dovedu si představit, že tyto drobnosti zlepšují náladu. Zvlášť v zimním, temném a ponurém období, které je zde významně delší, než jak ho známe z našich krajů.
Když už jsem u těch legrácek, tak ještě jedna. Na některých místech jsou odpadkové koše navlečené do pleteného převleku. Chcete něco vyhodit? Tak prosím – nakrmte naši příšeru! Jen by mě zajímalo, do jaké míry je to „organizovaná“ aktivita, či zda to je výsledek „guerilla knitting“. Technickým službám to samozřejmě mírně komplikuje obsluhu, ale na druhou stranu je to opravdu radost do takového koše něco vyhodit.
Po prohlídce města, přístavu a nákupu nezbytných krevet a brambor se vydáváme na sever. Chceme postupně objet celý poloostrov Tröllaskagi. Na výjezdu z městečka Ólafsfjörður na nás čeká tunel v celkové délce asi 10 km. Zajímavé na tom je, že tunel má jen jeden jízdní pruh. A ti co jedou na sever (tedy my) dávají přednost směru opačnému. Trochu zmateni do tunelu vjíždíme a zjišťujeme, že v pravidelných odstupech jsou do skály udělané „kapsy“. Když vidíte světla auta v protisměru musíte najít nejbližší kapsu a když vás auto mine, můžete pokračovat. Prostě přískoky vpřed.
Na nejsevernějším místě poloostrova je v mapách vyznačeno místo dalekého rozhledu. Inu, trochu se rozhlédnout a vidět směrem na Grónské moře by bylo fajn. Jenže to by nesmělo být zataženo a déšt. Tak uděláme jen pár fotek mlhy a jedeme dál. Jako další cíl vidíme v mapě úzkou kosu Haganes mezi mořem a vodní plochou Hópsvatn. Ale průjezd kosou je uzavřen, tak se jen kocháme mořem. Jsem natolik zaujat tvorbou vhodné fotografické kompozice, až mě dožene pověstná „devátá vlna“. Jedna noha to ještě stihla, druhá už ne. Mám ji kompletně mokrou a slanou.
Jak postupně zjišťujeme, tak na Islandu je téměř jedno, kam se vydáte. Všude je něco k vidění a červené ukazatele na hlavních silnicích vás na to bezpečně upozorní. Tak tomu bylo i s nejstarším islandským kostelem, postaveným z rašeliny – Grafarkirkja. Zvědavě nakukujeme malými okny dovnitř, ale moc toho vidět není. Je to malé a tmavé. Nutí nás to k úvahám, jak se zde lidé v minulosti, bez aut a jiných vymožeností, scházeli k nedělním bohoslužbám. Jak daleko to měli ze svého domova? Byl v místě stálý farář nebo cestoval od kostela ke kostelu? Nebo se scházeli jen na Vánoce a Velikonoce?
O pár kilometrů dál pak vidíme další podobné stavby. Rašelinové bloky, jako stavební materiál, zde byly evidentně velmi oblíbené. Místo se nazývá Glaumbær Farm. Vstup je ale již uzavřen, takže dovnitř se nepodíváme.
Den zakončujeme v ubytování Armuli. Dřevěná chajda je slušně vybavená a tak akorát prostorná. Zajímavým jevem je, že teplá voda je opravdu horká a navíc je silně cítit po sirovodíku. Evidentně zde využívají nějaký geotermální zdroj. Plánujeme další den, popíjíme nápoje z obchodu Vínbúðin a k tomu přikusujeme výborné sušené ryby Sjómaðurinn.
