Z Ártún Apartment ráno vyjíždíme k ledovcové laguně a Diamantové pláži. Kusy ledu, které se odlomí z ledovce, se vlivem odlivu postupně dostávají na moře a následně je vlny vyhazují zpět na pláž a její černý písek. Led proti černému písku září jako pověstné drahokamy. Vlny pak led dál formují do různých tvarů, které mohou i něco připomínat. (Další fotografie je barevná, nikoliv černobílá, jak by se mohlo zdát.)
Ledovec Vatnajökull se v této oblasti dostává hodně blízko k hlavní okružní silnici č. 1 a také k moři. Je zde mnoho příležitostí k zastavení, dívání se a focení. Dokonce to funguje tak, že se automaticky předpokládá, že když je někde auto mimo cestu, tak tam nutně musí být něco k vidění. Následně i další auta odbočují a zastavují, čímž se zdání něčeho zajímavého více umocňuje. Jenže (!), co když posádka prvního auta zastavila jen proto, že už zkrátka musela … no, nebudu to dál rozebírat.
Odbočujeme z hlavní silnice na šotolinovou cestu a po chvíli přijíždíme k ledovcové laguně. Led z ledovce se zde postupně odlamuje, padá do vody a velmi pomalu roztává. Voda je zakalená množstvím velmi jemných částí, které vznikají pomalým posunem ledu po podloží. Nejen to, voda je také ledová – řekl bych „čistá nula“ (0° C). Zanořím do ní ruku až po zápěstí a čekám. Po patnácti sekundách cítím tisíce jehliček pod kůží. Držím dál … po třiceti sekundách je bolest v ruce taková, že to vzdávám. Čekal jsem, že vydržím déle.
Další zastávkou je mys Dyrhólaey. Během cesty k němu se nám ještě otevře pohled na další pláž s černým pískem. Můžete po ní jít téměř 50 km a bude pořád stejně černá.
Dyrhólaey je skalní most či brána vulkanického původu. V sezóně je zde vidět spousta ptáků, zvlášť pak papuchalků. Jenže ti už jsou někde na širém moři a přiletí zase až na dobu hnízdění.
Pak se na další cestě zastavujeme u celé řady vodopádů. První je na potoku Hofsá. Ve srovnání s těmi dalšími je relativně malý.
Přemisťujeme se k dalšímu vodopádu: Skógafoss. Fotit se zde musí rychle, protože vodní tříšť se usazuje na optice a to se hned projeví na kvalitě fotky. Na tomto místě se zároveň prokážu jako naprosto neschopný selfie fotograf (ani to sem nebudu dávat) a už do toho nebudu fušovat. Jarda je na to větší expert.
Celá oblast je vodopády úplně přesycená. Přejíždíme k dalšímu vodopádu: Seljalandsfoss – vodopád, kterým můžete projít a podívat se skrz něj. Možná nejznámější a nejvíce navštěvovaný a fotografovaný vodopád. Lidé zde dokonce stojí frontu, aby mohli projít za vodopádem a vylézt úplně promočení. Tento zážitek si necháme klidně ujít.
Jen o několik set metrů dál se skrývá další vodopád – Gljufrabui. Když říkám, že se skrývá, tak to platí doslova. Vlastní „padání vody“ je totiž skryto ve skalním masivu a musíte si k němu dojít vodou.
Tekoucí voda nás nemůže zastavit! Odvážně vstupujeme do skalní průrvy. Uvnitř to pak vypadá asi takto (bylo málo světla a hodně vodní tříště, tak se to nefotilo úplně dobře).
Den zakončujeme v kempu Hellishólar cottages. Při vaření večeře zjišťujeme, že elektrická plotýnka na vařiči není úplně v kondici. Využíváme proto i náš turistický plynový vařič. Samozřejmě uvnitř a se zavřenými okny. Chyba! Po krátké chvíli začne kvílet čidlo na stropě a nechce skončit. Otevíráme dveře, okna, větráme co to jde. Uši rvoucí zvuk po nějaké době přestane a tak už jen čekáme, kdy přijedou hasiči nebo přijde správce kempu. Správní budova je hodně daleko, tak se nic dalšího neděje. Poučení je však jasné – na plynovém vařiči budeme příště vařit jen venku.
